Nikdy nezapomenu na svůj první mobilní telefon. Byla to úplná katastrofa. Pamatuji si, jak jsem vždycky chtěla mobilní telefon. To jsem byla asi v šesté nebo sedmé třídě. Pamatuji si taky to, jak hlavně spolužáci už měli mobilní telefony. A když u toho byl fotoaparát, tak to bylo už co říct. Ten, kdo měl mobil s foťákem, tak si mohl říkat, že je král. A já jsem jim záviděla. Sice bylo to takové docela zázračné, že by dítě na základní škole měl mobilní telefon, ale já jsem ho taky chtěla, stejně jako ostatní. A koukala jsem, jak všechny děti si s mobilním telefonem hrají a jsou velmi populární a každý s nimi nechce kamarádit.
Sice já vím, že materiální věci nejsou nic moc, že nejsou důležité, ale věřte mi, že pro dítě, a hlavně na základní škole to důležité velice je. A přeci na základní škole se všichni formují a dávají do skupinek, seznamují se. A já vím, jistě víte taky, že když je někdo jiný a odlišný, tak někdy to je opravdu složité se někam do společnosti zařadit. Takže jsem byla nakonec ráda, když jsem rodiče poprosila, aby mi pořídili nějaký mobilní telefon.
Sice vypadal katastrofálně a byl škaredý a otloukaný, ale bylo mi to úplně jedno. Stačilo, že mám mobilní telefon. Občas mi taky rodiče dobyli kredit, takže se mohla volat třeba svojí kamarádce, která je o rok starší ve škole. A ona taky měla mobilní telefon a byla taky z něho nadšená. Takže pokud jste i vy jako děti na základní škole měli mobilní telefon, tak věřte, že jste měli opravdu veliké štěstí. Protože mnoho dětí takové štěstí vůbec nemělo. Někdy se ptám, proč to tak je. Proč jsou materiální věci tak důležité? Já jsem s to, taky měla kdysi velké problémy. Na mobily a technické věci jsme nikdy nebyla, ale jak šel čas, musela jsem tomu přijít na chuť. Jinak bych asi už byla jenom outsider. Myslím, že člověk by měl jít s dobou, aby neuvázl v minulosti.
