Lidstvo se vyvíjí a všichni pochopitelně touží po tom, aby se směřovalo k něčemu lepšímu. Avšak všichni dobře víme, jak tomu obvykle bývá. Střídají se tu období euforie a radostných očekávání s obdobími zklamání a letargie. A zdá se, že ta druhá převažují.
Podíváme-li se jenom na údobí dějin, které aspoň někteří z nás zažili a doposud pamatují, bylo tomu tak nejednou.
Přišel pětačtyřicátý rok a spolu s ním osvobození naší země. Lidé se (kromě těch odsunutých nebo s nacisty kolaborujících) radovali z toho, že teď už bude dobře, a vypadalo to docela nadějně. Jenže přišel takzvaný vítězný únor a vše bylo rázem jinak.
I v onom osmačtyřicátém roce se mnozí z našinců těšili, jak se odteď bude žít lépe. A některým se jejich očekávání i splnilo. Ovšem splnilo se, že bude únor vítězný? https://www.fahd.cz/bude-unor-vitezny/? Pro většinu z nás ne. Někomu bylo možná lépe, ale jen dočasně, než se tu pevně zakořenila totalita, a i ekonomika po znárodnění počala upadat. A upadala věru dlouho, se vším, co to obnášelo.
Pak přišel rok osmašedesátý a určité naděje na změnu, provázené radostnými očekáváními. Která zmařil vstup armád ‚spřátelených států‘. A vše zase začalo upadat.
Kolik jenom euforie přinesl listopad roku 1989! Kolik nadějí a jaké převratné změny nám přinesl! A my lidé jsme opět věřili, že budeme svobodní a bude se nám žít lépe. Ovšem jak se ukazuje, opět se mnohá z očekávání nenaplnila a jen tak nenaplní. Opět si může pochvalovat hlavně úzký okruh vyvolených.
Ale žili jsme si přesto obstojně. Dokud nepřišla pandemie, která nás opět vrátila o notný kus vývoje zpět. Kolik lidí opět muselo namísto radostného kráčení vpřed řešit spíše to, zda bude aspoň co jíst a zda se jim podaří udržet práci či podnikání! A kolik nás tím utrpělo újmu, jíž se jen tak nezbaví!
Pak se rozvolnilo. A dnes, jak se píše, jsme my Češi vcelku spokojení. Ovšem jsme spokojení pouze na dluh. Protože za to, že jsme nedoznali katastrofální újmy, vděčíme vlastně jenom tomu, že nás často živil stát. A to na dluh. Nechceme to ale moc vidět, hlavní je, že se máme vcelku dobře.
Ovšem blíží se říjen a s ním volby. A pak se podle jejich výsledku buď začnou státní dluhy splácet, což nás opět hodně zabolí, nebo se bude dál žít v blažené (ne)vědomosti a rozhazovačnosti, po které bude ten dopad dluhů ještě bolestnější. Takže se od nadcházejícího října nedá nic moc pozitivního očekávat. A nic na tom nemění fakt, že volby nebudou sedmého a tento říjen nebude v listopadu.
